Longborderkolie

Když přiletím do Lisabonu, těším se, jak mě u hlavní brány přivítají vysoké palmy a šumění jejich velkých listů. Okamžitě mě ovládne pocit, že jsem tak trochu doma a pohodová prosluněná nálada. To ale není pravidlem v zimních měsících, které i tady na jihu dokážou pořádně připomenout, že léto je ještě daleko. Pokud ale příliš nefouká a neprší, je zima hodně příjemná, připomíná naše jaro. Další co zahřeje na duši jsou kouzelné uličky. Stačí tak málo! Obmalovat rámy oken na žluto, sem tam nějaký ten modrý pruh, kachlička sem, druhá tam a hned vypadá každé město nebo vesnička jako z pohádky. Je radost, procházet se barevnými uličkami "ozdobenými" pověšeným prádlem, sednout si do venkovní kavárny, zastavit se, dát si kafe a výborný tradiční koláček Pastel de Nata posypaný skořicí. Občas mi připadá, že v Portugalsku se nedá dělat často nic jiného, než že pít kafe a rozjímat. Díky těmto zvykům jsem se bez pocitu viny naučila takto zastavit a rozplynout se uprostřed povinností i d...

Jediný, kdo může na chráněný ostrov Berlengas přivézt hafa je strážce majáku. A tak se taky stalo s Farolem, velkým zrzavým chlupáčem, který se sem přestěhoval se strážcem z jinýho majáku na severu Portugalska. Kam se poděl jeho původní paníček se neví, ale asi si ho nemohl vzít s sebou na pevninu, a tak tu zůstal. Není ale vůbec sám. Je zvláštní, že nemá jednoho konkrétního páníčka, nepotká žádný jiný pejsky....ale přesto, pokaždý, když se motal okolo, vypadal jako ten nejšťastnější pes na světě. Aby nakonec taky ne. Páníčků má nejmíň pět, podle toho, kdo má zrovna službu na majáku. Patří mu celej ostrov a v zimě, když tu nejsou žádní turisti, se může celej den poflakovat a výhružně štěkat na racky. Často se k nám připojí a dělá nám společnost při práci. Když jsme unavení a Farol nám pořád štěká přímo u hlavy, stačí mu hodit kámen, nejlíp pořádnej šutrák, a na nějakou dobu sklapne. Pokud nezačne štěkat na ten kámen. Občas na nás nečekaně skočí a povalí na zem, nerada se s ním proto ...