Když přiletím do Lisabonu, těším se, jak mě u hlavní brány přivítají vysoké palmy a šumění jejich velkých listů. Okamžitě mě ovládne pocit, že jsem tak trochu doma a pohodová prosluněná nálada. To ale není pravidlem v zimních měsících, které i tady na jihu dokážou pořádně připomenout, že léto je ještě daleko. Pokud ale příliš nefouká a neprší, je zima hodně příjemná, připomíná naše jaro.
Další co zahřeje na duši jsou kouzelné uličky. Stačí tak málo! Obmalovat rámy oken na žluto, sem tam nějaký ten modrý pruh, kachlička sem, druhá tam a hned vypadá každé město nebo vesnička jako z pohádky. Je radost, procházet se barevnými uličkami "ozdobenými" pověšeným prádlem, sednout si do venkovní kavárny, zastavit se, dát si kafe a výborný tradiční koláček Pastel de Nata posypaný skořicí. Občas mi připadá, že v Portugalsku se nedá dělat často nic jiného, než že pít kafe a rozjímat. Díky těmto zvykům jsem se bez pocitu viny naučila takto zastavit a rozplynout se uprostřed povinností i doma. Je to jedna z mála věcí, kterou si můžu z portugalského životního stylu přivést s sebou domů.
Kamarádka Bella - Okamžik naprostého blaha - káva, slunce a pastel de nata. A kdo se dobře podívá, uvidí, že při focení tohoto snímku skutečně vyletěl ptáček! :-)
Kouzelné uličky městečka Obidos
Co si domů nepřivezu, jsou výborné mořské plody a ryby, a už vůbec ne to nejlepší "bacalhau com natas". Treska, i když v portugalských vodách vůbec nežije, je jedním z nejběžnějších jídel a připravuje se na různé způsoby. Po dlouhém večírku bodne Francezinha, která připomíná výtvor pejska a kočičky. Vepřové maso zapečené v toustu s klobásou, slaninou, hranolkama a smaženým vajíčkem utopeným v záplavě rajčatové omáčky. Na takovou nálož si netroufnu pokaždé. O portugalském jídle by se dala napsat celá kniha (a to už i nejspíš nějaký šikovnější gurmán dávno i udělal), neodpustím si ale ještě zmínit "pastel de bacalhau", taková malá smažená kapsička plněná treskou a bramborovou kaší. A existují i další příchutě jako krevetová, špenátová, vepřová a tak dále.
S přeplněným břichem a kvalitním vínem ovíněnou náladou se dobře kutálí ulicemi Lisabonu, je ale třeba dávat pozor na tuk tuky nebo "žluťásky", jak říkám roztomilým žlutým tramvajím. Staré historické tramvaje a výtahy šplhající do strmých kopců jsou nedílnou součástí Lisabonu a trasy mnohých z nich vedou k jednomu z řady vrcholků kopců a vyhlídek. Míst na flákání a popíjení pivka s výhledem na celé město, řeku Tejo, hrad, sochu Krista a most 28 de Abril je plno. Jedna z nejhezčích ale taky nejrušnějších je Sta.Catarina. Bohužel je tu taky plno otravných drogových dealerů nebo opilců, ale v noci obzvlášť, se vyplatí si na vyhlídku zajít.
Slavný výtah neboli Bica v blízkosti vyhlídky Sta. Catarina
Samozřejmě není nad český pivko, ale portugalské výtvory Sagres a Superbock jsou taky dobrý. Nejsou tak hořký a těžký a - pijou se jako voda. To berme jako klad, jsme přece v Lisabonu, v překrásném Portugalsku! Pivko je ale lepší si objednat ve skle, na tkzv. "imperialu" (točeném) zbytečně proděláme. Při výhledu na krásné město s pivkem v ruce se těžko odolává dalšímu výraznému kulturnímu zvyku - kouření. To ale kdekdo velmi rychle přehodnotí po tom, co ho smete nějaká ta vlna, pod kterou se hodí zadržet dech trochu dýl než doma ve vaně.
A jsme u toho nejlepšího. Portugalsko na mapě připomíná malou nenápadnou nudli v rohu Pyrenejského poloostrova utlačenou flákem Španělska. Utrhli si ale kus toho nejlepšího území - celé pobřeží Atlantiku. O Portugalsko se rozbíjí jedny z nejlepších vln na světě, ty největší v Nazaré lákají surfaře z celého světa, a to i z Havaje! Není problém, pro velkého nadšence, prosedět u majáku (Forte de S. Miguel Arcanjo) celý den a sledovat masy vody, které připomínají velehory, valící se na břeh, tříštící se o útesy.
Je libo sebevražda? Nemálo odvážlivců se vrhá do chřtánu obrovských vln. V tento divoký den si to ale surfaři raději rozmysleli a odjeli na skútrech rychle zase pryč.
Mezi mekku surfařů se řadí i rybářské městečko Peniche, bývalý ostrůvek spojený s pevninou, a přilehlá vesnička Baleal. Každodenní prostý život rybářů se prolíná se surfařskou kulturou a narůstajícím surf-turismem, který zde za posledních 7 i více let, prožívá opravdový boom. Češi, světoběžníci a nadšení surfaři, nejsou výjimkou a v Baleal má základnu český Rip Curl Surf Camp a to v jednom z nejhezčích surf housů - v Captains Lodge Housu.
Baleal a pláž na které mnoho lidí z celého světa sjelo svou první vlnu
Svítá, Forte de Peniche
Día maravilhosa!
V těchto místech není těžké propadnout lásce k oceánu a životnímu stylu s ním spojeným. Po náročném pádlování bodne jóga v některých jóga centrech. Když nejsou vlny, nabízí se procházka po útesech a malých plážičkách schovanými mezi nimi. Při západu Slunce ožívají bary jako Bar da Praia, Bar do Bruno nebo Donau. Samozřejmě lokalita je plná surfařských značkových obchodů, ale místo nákupu v profláklém Rip Curlu, se jako větší zážitek nabízí místní stylový obchůdek Hangfive Baleal, který podporuje lokální umělce a surfaře, portugalské a ekologické výrobky a vůbec, má tu správnou atmosféru. Obchůdek už od svého zrodu úzce spolupracuje s místní umělkyní Lizzy, který svým originálním uměním proráží pomalu ale jistě i do světa. Z jejích obrazů vyzařuje ta správná inspirace spjatá s životem u oceánu a surfováním, životem rybářů a mají zajímavý a příjemný spirituální podtext. Surfování má pro mnoho lidí velmi hluboký význam a splynutí s přírodou, respekt a pokora, která je při pohybu v oceánu tak přítomná, nemá daleko od jakési formy náboženství nebo víry. Dojmy z pobytu ve vodě se pak přenáší do každodenního života. Dokáží přetvořit pohled na mnoho věcí k lepšímu, jednoduššímu a zvýší naši soustředěnost jen na daný okamžik, přítomnost. Není totiž jasnější mysli, než když se na nás valí masa vody, nebo když při západu Slunce houpeme nohama ve vodě a čekáme na další vlny. V tu chvíli jsme tady a teď a nic jiného už od života ani nechceme.
Pro mě je Portugalsko místem mnoha splněných snů, druhým domovem a vzpomínky na něj mě provázejí každičký den. Přineslo do mého života spoustu pozitivních změn, kamarádů a zážitků tak silných, že často lze jen těžko uvěřit, že realita na světě může být i taková, jakou jsem vždycky věřila, že může být - dokonalá. A to u moře svým způsobem platí trojnásob.
Brazílie je plná kontrastů a jeden z těch mých nejoblíbenějších je všudypřítomná kokosová voda a nepřeberný množství tropických druhů ovoce. I v té nejzabetonovanější džungli jako je Presidente Prudente si můžu dopřát čerstvou kokosovou šťávu přímo z ořechu. A tak si teď před odjezdem užívám po tréninku capoeiry těchto idylických chvilek s kokosem, dokud můžu, protože doma na mě čeká tradiční český pivko nebo kofola, po kterém mi nabobtná břicho a po tréninku dofuním na kole domů velice ztěžka. A kdyby jen kokos, dneska jsem se rozepsala o pitivu! :)
Anglická organizace World Animal Protection začala svůj výzkum zaměřený na odvrácenou stránku wildlife turismu v září 2016 ve městech Puerto Alegría (Peru) a Manaus (Brazílie) uprostřed Amazonie. Turisti, především z Kolumbijské strany, sem dennodenně přijíždí na lodi, aby se pomazlili a vyfotili s delfíny, lenochody, exotickými druhy ptáků, hady a opičkami a podpořili tak velmi rozvinutý business známý pod názvem „selfie safari“. Během výzkumu se ukázalo, že zvířata upytlačená z volné přírody často žijí v otřesných podmínkách a nejednou bylo zaznamenáno týrání zvířat (jeden chovatel dokonce udeřil mravenečníka do tlamy). Zvířata umírají na následky obrovského stresu, jako je tomu například u lenochodů zvyklých 20 hodin denně prospat a ne se „objímat“ s turisty. Hadi například běžně oslepnou kvůli bleskům z fotoaparátů a podobných zvířat doplácejících na podobné aktivity je celá řada – delfínovci amazonští, exotické druhy ptactva, mravenečníci, různé druhy primátů a podobně. V ří
Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo! Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem. Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když někdy během pobytu prohlási
Komentáře
Okomentovat