Longborderkolie

Po celodenním poflakování po Biarritzu jsme se navečer ocitli na pláži Cote de Basque. Dlouhá pláž vypadala docela mírumilovně a hemžilo se to tu začátečníky. Vlny nebyly skoro žádné, ale na pěně by se dalo něco vykouzlit a Tom si to aspoň může vyzkoušet. Postávali jsme u zídky a začaly mě svrbět nohy. „Jdeme!“ rozhodla jsem a razila si to k půjčovně. Za chvilku už jsme stáli na pláži s prknama a vybírali kudy kam. Byla jsem nadšená, konečně budem ve vodě a Tomáš jde poprvé surfovat! Byla sranda ho sledovat a taky jsem byla ráda, že mu to šlo! Po pár pokusech už začal chytat nějaké ty vlny. Pak se přesouval pořád víc a víc k místu, kde se vlny lámaly a to mě tak rozčilovalo, že jsem se pak už na něho vykašlala a rochnila se sama v pěně. Když jsme se vyřádili, oslavili jsme Tomášův další nově objevený přirozený talent v jedné hospůdce horkou čokoládou a kafem.  Středozemní moře už mu nikdy nebude dost dobrý, a to byla součást mého ďábelského plánu. A když něk...

Do deštivého Bordeaux jsme dorazili ve 4 ráno. Autobusové nádraží nebylo nic jiného, než chodník, pár popelnic, ve kterých se chvilku prohraboval nějaký pán, a kolem černočerná tma. Mobil, vždy připravený pomoct, nás zavedl o pár ulic dál, kde bylo pěkné vlakové nádraží, s lavičkami, zásuvkama, pár pobudama, ale i dalšími nočními cestovateli. Tady jsme rozespalí plánovali, co dál. Další mezi-zastávkou měl být Dax. Tom se zoufale snažil najít způsob, jak mě přesvědčit, abychom jeli rychlostním vlakem Téžévé, což bylo k mýmu překvapení, jeho velký sen. O ničem jiném jsem pár následujících hodin a možná i dní neslyšela. Nakonec ale vyhrál bus, protože byl levnější a jel už za hodinu. A tak jsme už v 7 ráno seděli v autobusu do Daxu a dospávali. Déšť pořád neustával a v mlžném oparu v zamračené krajině za oknem jsem se spokojeným úsměvem mžourala na objevující se přímořské borovice. Dax byl celkem pěkný. V místní kavárně na autobusáku jsem se poprv...

Naši cestu jsme zahájili v půlce září spolujízdou s Míčkem, Mackem a Pedíkem mířícíma na svatbu do Brna. Z okna mého pokoje se na sebe lepily dva úzkostí pokroucené obličeje, brácha mi vrazil do ruky obří nutelu a babička mi předala na rozloučenou cennou radu do života – ať si vezmu mikinu, protože večer se může ochladit. Hodila jsem Bhangřičku na zem, poslala poslední vzdušné polibky hafíkům a měla co dělat, abych se při prvním odrazu na longboardu nepřevrátila pod tíhou krosny rovnou do jednoho z mnoha stánků s cukrovím, které už byly u silnice připravené na Zlatou sobotu. Pan manekýn si odmítal vzít helmu, a když jsme ho k tomu s paní mámou společnými silami přece jenom donutili, vydával ty svoje orlí výkřiky, zatímco helmu cpal co nejhlouběji do batohu. Mimochodem, do svýho super vymakanýho novýho batohu, který chci teď taky! V Praze na Florenci jsme omluvným pohledem přejeli staré známé žluté autobusy a nasedli jsme do jejich nové konkurence ...

Když přiletím do Lisabonu, těším se, jak mě u hlavní brány přivítají vysoké palmy a šumění jejich velkých listů. Okamžitě mě ovládne pocit, že jsem tak trochu doma a pohodová prosluněná nálada. To ale není pravidlem v zimních měsících, které i tady na jihu dokážou pořádně připomenout, že léto je ještě daleko. Pokud ale příliš nefouká a neprší, je zima hodně příjemná, připomíná naše jaro. Další co zahřeje na duši jsou kouzelné uličky. Stačí tak málo! Obmalovat rámy oken na žluto, sem tam nějaký ten modrý pruh, kachlička sem, druhá tam a hned vypadá každé město nebo vesnička jako z pohádky. Je radost, procházet se barevnými uličkami "ozdobenými" pověšeným prádlem, sednout si do venkovní kavárny, zastavit se, dát si kafe a výborný tradiční koláček Pastel de Nata posypaný skořicí. Občas mi připadá, že v Portugalsku se nedá dělat často nic jiného, než že pít kafe a rozjímat. Díky těmto zvykům jsem se bez pocitu viny naučila takto zastavit a rozplynout se uprostřed povinností i d...

Brazílie je plná kontrastů a jeden z těch mých nejoblíbenějších je všudypřítomná kokosová voda a nepřeberný množství tropických druhů ovoce. I v té nejzabetonovanější džungli jako je Presidente Prudente si můžu dopřát čerstvou kokosovou šťávu přímo z ořechu. A tak si teď před odjezdem užívám po tréninku capoeiry těchto idylických chvilek s kokosem, dokud můžu, protože doma na mě čeká tradiční český pivko nebo kofola, po kterém mi nabobtná břicho a po tréninku dofuním na kole domů velice ztěžka. A kdyby jen kokos, dneska jsem se rozepsala o pitivu! :)

Jediný, kdo může na chráněný ostrov Berlengas přivézt hafa je strážce majáku. A tak se taky stalo s Farolem, velkým zrzavým chlupáčem, který se sem přestěhoval se strážcem z jinýho majáku na severu Portugalska. Kam se poděl jeho původní paníček se neví, ale asi si ho nemohl vzít s sebou na pevninu, a tak tu zůstal. Není ale vůbec sám. Je zvláštní, že nemá jednoho konkrétního páníčka, nepotká žádný jiný pejsky....ale přesto, pokaždý, když se motal okolo, vypadal jako ten nejšťastnější pes na světě. Aby nakonec taky ne. Páníčků má nejmíň pět, podle toho, kdo má zrovna službu na majáku. Patří mu celej ostrov a v zimě, když tu nejsou žádní turisti, se může celej den poflakovat a výhružně štěkat na racky. Často se k nám připojí a dělá nám společnost při práci. Když jsme unavení a Farol nám pořád štěká přímo u hlavy, stačí mu hodit kámen, nejlíp pořádnej šutrák, a na nějakou dobu sklapne. Pokud nezačne štěkat na ten kámen. Občas na nás nečekaně skočí a povalí na zem, nerada se s ním proto ...

V září jsem měla příležitost strávit týden v parku Morro do Diabo v jihovýchodní Brazílii, o kterém jsem psala  TADY . Dostala jsem se tam díky stáži, kterou jsem plnila na nedaleké univerzitě UNOESTE v Presidente Prudente. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v tropickém deštném pralese a navštívila zvířata, co jsem dosud viděla jen v zoologických zahradách, v jejich přirozeném prostředí. Stopy jaguárů, snídaně s tukany a pohodové dny bez internetu strávené v táboře parku skoro sama mě tak nadchly, že jsem každý den využila spousty volného času k zapisování všech zážitků a postupně je budu přepisovat i sem na blog.  16.9., Výlet na řeku Paranapanema Tentokrát jsem vstala v 7. Měla jsem slíbené, že dneska ráno se můžu připojit k místním pracovníkům a zúčastnit se pravidelného monitoringu řeky Paranapanema na člunu. Hned co jsem se vzbudila, měla jsem úsměv na rtech, protože mě po několika týdnech jako zázrakem konečně přestalo bolet v krku (největším nebezpečím v Brazílii p...

V září jsem měla příležitost strávit týden v parku Morro do Diabo v jihovýchodní Brazílii, o kterém jsem psala  TADY . Dostala jsem se tam díky stáži, kterou jsem plnila na nedaleké univerzitě UNOESTE v Presidente Prudente. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v tropickém deštném pralese a navštívila zvířata, co jsem dosud viděla jen v zoologických zahradách, v jejich přirozeném prostředí. Stopy jaguárů, snídaně s tukany a pohodové dny bez internetu strávené v táboře parku skoro sama mě tak nadchly, že jsem každý den využila spousty volného času k zapisování všech zážitků a postupně je budu přepisovat i sem na blog.  15/9/2016 Celou noc jsem snila o jaguárovi s GPS obojkem, který mě přepadl v chatce. Budík, který jsem si předešlou noc tak nadšeně nastavila na šestou ráno, vyzváněl, ale já se celá nesvá zachumlala do peřin a vzbudila jsem se až o dvě hodiny později, když se chatou konečně začaly ozývat lidské hlasy. V rychlosti jsem se dala do pucu, nasnídala, hrkla do krku ho...