takový ten pocit... :)
U letištní brány panovala ležérní náladička, jako bychom se právě nechystali přeletět polovinu světa. A tak jsem naladila na stejnou notu a veškerou svoji snahu jsem vynaložila na to, abych nevypadala příliš nadšeně...jen přeletím velkou louži, pohoda.
Zrovna jsem chtěla napsat stejnou větu, jakou jsem psala při svojí první cestě letadlem do Anglie...: "Letadlo bylo obrovské." Tehdy to bylo malé Rayner letadýlko, co mě za dvě hodiny vyplivlo za kanálem La Manche. Na lety do Portugalska větším letadlem jsem si taky zvykla. Ale teď mi můžete věřit..."To letadlo bylo fakt obří!"
Při samotném letu se mi ale už moje první velké cestovatelské emoce skrývat nedalo. Tak hned první významný moment nastal, když se letadlo vznášející se nad krásně svítícím Lisabonem, neúprosně vydalo nad černé vody oceánu. Srdce mi spadlo do kalhot a tam se mi opět rozbušilo, když jsem sledovala jak za námi mizí světýlka Lisabonu a vlastně celé Evropy. Cha, tak takhle nějak "přibližně" se cítili portugalští dobyvatelé, vzhůru do neznáma! Vedle mě se už moji ležérní spolucestovatelé úspěšně otupovali čuměním do mini obrazovek a úplně ignorovali, že se právě chystám dobýt Brazílii, že poprvé letím za oceán a že "ááá hele, oni tu mají spoustu mých oblíbených filmů!"
V momentech, kdy nastaly turbolence, všechno moje nadšení opadlo, ztuhla jsem, jako když Frodo zjistí, že už mu to hlazení není příjemný, vykoulila jsem oči a začala myslet na jediné: "To není normální, aby se to letadlo tak třáslo!", polívaly mě vlny potu a s křečovitě zavřenýma očima jsem těžce vydechovala a přála si, aby se po mém přiletu pevnina zase spojila v jednu velkou Gondvanu a já už nikdy nemusela nikam lítat. Tiché pípání upozorňující cestující, aby se připoutali, tomu dodávalo jakýsi děsivý ráz. Zatímco jsem tuhle dramatickou situaci prožívala, jako poslední momenty svého života, vedle mě se kdosi chichotal. To můj soused se náramně bavil, jak jsem podělaná. Né, že bych ho znala, ale dala jsem mu ťafku do ramene a svou příšernou portugalštinou jsem mu sdělila, že letím poprvé tak velkým letadlem. Rozesmál se ještě víc, a tak jsem si jen řekla: "Kdo se směje naposled...." a představila si, jak mu v momentě, kdy letadlo začne padat ukradnu záchrannou vestu a s ďábelským smíchem budu listovat slovníkem, abych mohla zařvat: "Pomstaa!"
No, a tak jsme letěli,...film mě omrzel v půlce a tak jsem začala sledovat pohyb letadla na digitální mapě...aha, tak teď jsem jen tak mimochodem "kousek" od Sahary, teď letím nad Kanárama..." a skutečně, za pár dlouhých hodin se ikonka letadýlka na obrazovce spojila opět s pevninou. Představila jsem si kolikrát jsem viděla mapu Jižní Ameriky, kolikrát jsem přejela prstem po mapě nebo roztočila glóbus a píchla přímo doprostřed obrovských ale tak vzdálených kontinentů...a že na tomhle obrovském a pro mě neznámém fláku země mám už dávno nejlepší kamarádky, které tam na mě čekají, rok si se mnou přes půlku světa vyměňovaly zprávy a pomohly mi se sem dostat, abychom mohli být po bolestném konci erasmu zase spolu...no,...aspoň tenhle hodně zvláštní pocit portugalští dobyvatelé určitě neznali :)
Zrovna jsem chtěla napsat stejnou větu, jakou jsem psala při svojí první cestě letadlem do Anglie...: "Letadlo bylo obrovské." Tehdy to bylo malé Rayner letadýlko, co mě za dvě hodiny vyplivlo za kanálem La Manche. Na lety do Portugalska větším letadlem jsem si taky zvykla. Ale teď mi můžete věřit..."To letadlo bylo fakt obří!"
Při samotném letu se mi ale už moje první velké cestovatelské emoce skrývat nedalo. Tak hned první významný moment nastal, když se letadlo vznášející se nad krásně svítícím Lisabonem, neúprosně vydalo nad černé vody oceánu. Srdce mi spadlo do kalhot a tam se mi opět rozbušilo, když jsem sledovala jak za námi mizí světýlka Lisabonu a vlastně celé Evropy. Cha, tak takhle nějak "přibližně" se cítili portugalští dobyvatelé, vzhůru do neznáma! Vedle mě se už moji ležérní spolucestovatelé úspěšně otupovali čuměním do mini obrazovek a úplně ignorovali, že se právě chystám dobýt Brazílii, že poprvé letím za oceán a že "ááá hele, oni tu mají spoustu mých oblíbených filmů!"
V momentech, kdy nastaly turbolence, všechno moje nadšení opadlo, ztuhla jsem, jako když Frodo zjistí, že už mu to hlazení není příjemný, vykoulila jsem oči a začala myslet na jediné: "To není normální, aby se to letadlo tak třáslo!", polívaly mě vlny potu a s křečovitě zavřenýma očima jsem těžce vydechovala a přála si, aby se po mém přiletu pevnina zase spojila v jednu velkou Gondvanu a já už nikdy nemusela nikam lítat. Tiché pípání upozorňující cestující, aby se připoutali, tomu dodávalo jakýsi děsivý ráz. Zatímco jsem tuhle dramatickou situaci prožívala, jako poslední momenty svého života, vedle mě se kdosi chichotal. To můj soused se náramně bavil, jak jsem podělaná. Né, že bych ho znala, ale dala jsem mu ťafku do ramene a svou příšernou portugalštinou jsem mu sdělila, že letím poprvé tak velkým letadlem. Rozesmál se ještě víc, a tak jsem si jen řekla: "Kdo se směje naposled...." a představila si, jak mu v momentě, kdy letadlo začne padat ukradnu záchrannou vestu a s ďábelským smíchem budu listovat slovníkem, abych mohla zařvat: "Pomstaa!"
No, a tak jsme letěli,...film mě omrzel v půlce a tak jsem začala sledovat pohyb letadla na digitální mapě...aha, tak teď jsem jen tak mimochodem "kousek" od Sahary, teď letím nad Kanárama..." a skutečně, za pár dlouhých hodin se ikonka letadýlka na obrazovce spojila opět s pevninou. Představila jsem si kolikrát jsem viděla mapu Jižní Ameriky, kolikrát jsem přejela prstem po mapě nebo roztočila glóbus a píchla přímo doprostřed obrovských ale tak vzdálených kontinentů...a že na tomhle obrovském a pro mě neznámém fláku země mám už dávno nejlepší kamarádky, které tam na mě čekají, rok si se mnou přes půlku světa vyměňovaly zprávy a pomohly mi se sem dostat, abychom mohli být po bolestném konci erasmu zase spolu...no,...aspoň tenhle hodně zvláštní pocit portugalští dobyvatelé určitě neznali :)
Komentáře
Okomentovat