Parque Morro do Diabo

Atlantský deštný prales neboli Mata Atlantika patří mezi nejohroženější biomy světa. Z jeho původního porostu dnes zbývá už jen 15%, z toho největší plocha se nachází v Parku Serra do Mar ve státě São Paulo, v Brazílii. Jako první se do kácení pustili portugalští dobyvatelé a především od 20.století plochy dodnes mizí kvůli rychlému nárůstu populace a rozrůstání měst, plantážím s cukrovou třtinou, sójou a rozlehlým pastvinám s hovězím dobytkem. 

Stát São Paulo, v jihovýchodní Brazílii, je těžce industrializovaný a v jeho vnitrozemské části, kde se právě nacházím, zbývá už jen 7% původního pralesa. A právě Parque Nacional Morro do Diabo, v regionu Pontal da Paranapanema, chrání na necelých 34 000 hektarech půdy zbytky divoké přírody a je domovem pro mnohé druhy ohrožených zvířat jako jsou tapíři, jaguáři, pumy a taky kriticky ohrožení primáti lvíčci černí.

Park se nachází asi 8 km od městečka Teodoro Sampaio a vůbec to tam nepůsobí, že se za rohem rozkládá prales. Právě naopak. Ulicemi se smrdutě vlečou obrovské kamiony naplněné rostlinným odpadem z nedaleké cukrově platáže ODEBRECHT. Cestou do parku míjíme jako vždy a všude pastviny, ale přece jen je krajina víc zalesněná. Najednou, jako když utne, silnice i pastviny zmizí a před námi se rozprostírá zelená zeď s velkou dřevěnou bránou uprostřed, za níž pokračuje už jen prášná cesta obklopená hustým lesem. 

Cesta končí na otevřeném prostranství s místní "pousadou" neboli táborem s domečky pro návštěvníky, biology a organizace, které v parku působí. Stojí zde taky malé museum, centrum pro návštěvníky a ekologickou výchovu. 

V parku je rozvinutý ekoturismus hlavně v podobě nenáročných naučných stezek. Jedna z nich, vzdálená asi 11 km od parku, dovede návštěvníky za pomoci průvodce na vrchol malé hory Morro, symbolu této chráněné oblasti, s překrásným výhledem na okolí pokrytým kobercem zeleně.

Při procházkách se návštěvníci setkávají s klíčovými druhy rostlin, stromů a při troše štěstí i zvířat. Ze stromu tyhle druhy reprezentuje především Peroba rosa (Aspidosperma polyneuron) z čeledi Toješťovitých. Pro její velmi kvalitní dřevo a široké využití je dnes velmi vzácná a hraje důležitou roli při zalesňování. Kromě zmíněné hory Morro je symbolem parku kritický ohrožený primát z čeledi kosmanovití - lvíček černý. Tenhle prcek dorůstá asi 30 cm a váží cca 60g. Největší hrozbou pro něj je úbytek deštného lesa. Morro do Diabo je útočištěm největší zachovalé populace tohoto druhu.

Červeně kvetoucí Pau formiga (Triplaris americana) na břehu řeky Paranapanema

Přestože se tohle místo zdá být dokonalé, co by to bylo za chráněnou oblast, kdyby ho přesně uprostřed neprotínala silnice. I přes všechny značky, upozornění a mini tunely pod silnicí, dochází ke kolizím se zvířaty všech druhů a jejich mláďat. Z výhledu hory Morro působí silnice o to absurdněji, vzhledem k velikosti parku. I když je výhled nádherný, nejde si nepovšimnout, že 34 000 hektarů vlastně není tak moc a na obzoru už ho narušují stopy civilizace. Co asi zabránilo postavit 15 km silnici okolo? 

15km silnice protíná park. Výhled na horu Morro.

Přesto budu na Parque Morro do Diabo vzpomínat jako na velkou inspiraci a to hlavně díky organizaci Instituto de pesquizas ecológicas (IPE), se kterou jsem měla možnost strávit 3 dny a seznámit se s jejich aktivitami v regionu.

Kromě parku se v regionu nachází 6 677 hektarů fragmentů pralesa a jsou to ty nejvíce chráněné a pro veřejnost uzavřené celky, tkzv. "ekologické stanice"(Estação ecológica Mico-leão-preto). Jeden z jejich nejúspěšnějších projektů se zabývá zalesňováním a vytvářením biokoridorů, které spojují tyto fragmenty s parkem. Kromě "mapy snů" s návrhy koridorů, kterou organizace vytvořila, už jeden takový koridor zrealizovala a úspěšně v něm migrují a žijí zvířata. Při sázení biokoridorů se IPE soustřeďuje jen na původní druhy jako jsou Ipe amarela (Tabebuia alba) a další poddruhy, pitanga (Eugenia uniflora), embauba (Cecropia), goiaba vermelha (Psidium guajava) a mnoho dalších. Díky zvířatům, která například v trusu nebo srsti přenáší semena se může porost šířit dál.

Zalesněná plocha před námi je biokoridor vysázený před sedmi lety, který se táhne podél řeky. IPE vysázelo více než 2 miliony stromů.

Část koridoru z ptačího pohledu - zdroj

Navšítvili jsme taky místa, kde se IPE snaží rozšířit agrolesnické systémy, především s kávou. Agrolesnické systémy, kdy se místo pustých monokultur zakomponují do porostu i další plodiny, jsou slibným kompromisem mezi lidskými potřebami a životem divokých zvířat. I tyto systémy úspěšně fungují jako biokoridory pro divoká zvířata a zároveň se zvýší produkce plodin díky většímu počtu pěstěných druhů. 

Kávová plantáž s mangem, papájou a pomerančem

IPE oplývá spoustou dalších aktivit. Od kontroly vodních zdrojů, přes zřizování lesních školek po ekologickou výchovu a veřejné akce. 

Lesní školka v sousedství parku

Návštěva IPE byla hodně osvěžující po měsíci a půl stráveném uprostřed betonové džungle. Nejvíc se mi líbilo, že po všem tom plánování, řečech a projektování lze vidět skutečné výsledky s velmi pozitivním dopadem na ochranu místní biodiverzity. Seznámení se s těmito aktivitami v reálu mi otevřelo oči, rozšířilo obzory a dodalo motivaci se dál zabývat tématem ochrany přírody, ač nás všechny ty, co doufáme v lepší budoucnost, čeká mravenčí titěrná práce plná zklamání, byrokracie a střetu s materiálními hodnotami okolního světa. Stejně tak ale spoustu času stráveného v přírodě, na cestách, noření se v bahně, sázením stromků, monitorování zvířat a kdo ví, čeho všeho ještě!

Tímto moje vyprávění o tomto parku teprve začalo. Brzy budu postupně přepisovat svoje zápisky z deníku se všemi možnými zážitky za celý týden, během kterého jsem měla v parku a jeho okolí možnost zůstat.

Na závěr bych ráda sdílela tohle video s Patrícií Medici, bioložkou, která se dlouhá léta věnuje studijím a ochraně tapírů v Brazílii. Svoje celoživotní dílo a úsilí  popisuje jako "swimming against the tide" - plavání proti proudu.