Zápisky z Morro do Diábo - 14/9

V září jsem měla příležitost strávit týden v parku Morro do Diabo v jihovýchodní Brazílii, o kterém jsem psala TADY. Dostala jsem se tam díky stáži, kterou jsem plnila na nedaleké univerzitě UNOESTE v Presidente Prudente. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v tropickém deštném pralese a navštívila zvířata, co jsem dosud viděla jen v zoologických zahradách, v jejich přirozeném prostředí. Stopy jaguárů, snídaně s tukany a pohodové dny bez internetu strávené v táboře parku skoro sama mě tak nadchly, že jsem každý den využila spousty volného času k zapisování všech zážitků a postupně je budu přepisovat i sem na blog. 
Dnešní příspěvek je jen krátký úvod, první noc po příjezdu strávená v parku. To jsem při vaření večeře zahlídla za okny siluetu malpy hnědé (Sapajus nigritus), jak si tiše vykračuje po větvi a vykouzlilo mi to úsměv na tváři od ucha k uchu.

14/9/2016

V polo-sedě, v polo-leže se rozplývám v dřevěném obýváčku zalitým tmavým zažloutlým světlem a poslouchám zvuky lesa za okny. Vřeštící papoušci už zmlkli, siluety opiček zmizely ve tmě a teď se ozývají všelijaké neidentifikovatelné zvuky lesa. Vlastně...atlantského deštného pralesa! Připadám si, jakoby se všechny chvilky, kdy jsem snila o divoké exotické přírodě, ať už jako malá nebo starší v tenhle moment opět rozzářily. Všechno to mnohaleté bloumání, snění, e-mailování, snažení se narazit na dobrou stáž a příležitost vycestovat, ta někdy až ubíjející nedočkavost dnes večer vyústila v moc pěkný moment. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se do venkovního šramotu a po dlouhých letech s nosem zanořeným v cestopisných časopisech a knížkách jen spokojeně odpočívat. Představuju si, jak kolem chaty tiše přešlapují všechny možné druhy zvířat a někdy po půlnoci, až  budu spát, si o dveře otře zadek jaguár. Radši před spaním ještě zkontroluju, jestli je zamčeno.
Po měsíci stráveném pobytem v rušné civilizaci se cítím, jakoby mi někdo naplácal tuny balzámu na duši. Tenhle klid narušují jen otravné mušky a komáři, co mě nutí občas odhodit propisku a mávat kolem sebe deníkem. A sotva jsem dopsala tuhle větu, jediný další obyvatel chaty, fotograf Peter, spustil ve svém pokoji hlučný ventilátor.
Přestože mi kazí tenhle romantický okamžik, vůbec to nevadí. Řev jaguára ventilátor jistojistě velmi brzo přehluší!