Zápisky z Morro do Diábo - 15/9

V září jsem měla příležitost strávit týden v parku Morro do Diabo v jihovýchodní Brazílii, o kterém jsem psala TADY. Dostala jsem se tam díky stáži, kterou jsem plnila na nedaleké univerzitě UNOESTE v Presidente Prudente. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v tropickém deštném pralese a navštívila zvířata, co jsem dosud viděla jen v zoologických zahradách, v jejich přirozeném prostředí. Stopy jaguárů, snídaně s tukany a pohodové dny bez internetu strávené v táboře parku skoro sama mě tak nadchly, že jsem každý den využila spousty volného času k zapisování všech zážitků a postupně je budu přepisovat i sem na blog. 

15/9/2016

Celou noc jsem snila o jaguárovi s GPS obojkem, který mě přepadl v chatce. Budík, který jsem si předešlou noc tak nadšeně nastavila na šestou ráno, vyzváněl, ale já se celá nesvá zachumlala do peřin a vzbudila jsem se až o dvě hodiny později, když se chatou konečně začaly ozývat lidské hlasy. V rychlosti jsem se dala do pucu, nasnídala, hrkla do krku horký čaj a jedním z mnoha pokusů, jak se zbavit bolavého krku a ucpaných dutin, se dneska stal čerstvý zázvor.

Byl jsem tu! Jaguár
(Panthera onca)

S plnou pusou a příšerným výrazem jsem si stoupla před Wiltona a nadšeně vykřikla "pronta!" (připavená!). Wilton je magisterský student environmentalistiky, co tady v parku pracuje a studuje orchideje. Práce snů obnáší průvodcování, monitoring parku a vzdělávání turistů a školních skupin.
Jako princezně mi pečlivě oblepil ponožky lepící páskou proti klíšťatům a vstoupili jsme na úzkou lesní stezku. Hned na rohu lesa stál strom s pečlivě rozdrápanou kůrou. S otevřenou pusou jsem hleděla a zbožně přejížděla prsty po hlubokých rýhách v kůře. "To udělala...?" zeptala jsem se s velkým očekáváním a Wilton se k mému štěstí zašklebil a dokončil moji větu "onça!". Jo! Onça pintada neboli jaguár, vládci lesa, tudy nedávno prošli a značkovali svoje teritorium.

Pokračovali jsme dál. Všechny ty stromy a zajímavé rostliny, co jsme míjeli jsem se ani nepokoušela zařazovat nebo pojmenovat. Alespoň ty, co u sebe měly cedulku s názvem, jsem si vyfotila. Po chvíli tichého bloumání se Wilton zastavil a naznačil, ať stojím. "Bugios! Slyšíš je?" Zaposlouchala jsem se do šumění listů, ptačího zpěvu a opravdu - v dálce se ozývalo hluboké hrdelní volání tlupy vřešťanů hnědých (Alouatta Guariba). Zpočátku jsme mysleli, že jsou blíž, ale zmýlili jsme se a bohužel jsme je nespatřili. Jejich volání se ale ještě nějakou chvíli ozývalo a já se vždycky zastavila a zaposlouchala do tajemné řeči lesních mužíků.

V neděli jsem měla na vřešťany větší štěstí :)

Zanedlouho jsme se ocitli před dlouhou dřevěnou lávkou a otevřel se před námi velký mokřad. V porostu napůl ponořeném ve vodě jsme zahlídli tapíří stezku, vzduchem poletovalo spoustu barevných a různě velkých motýlů a do toho všeho se drahý Wilton malém zřítil kvůli jednomu uvolněnému prknu v lávce. Naštěstí se zachytil lana, jinak bych nejspíš jen bezmocně sledovala, jak se nebohý Wilton topí v po pás vysoké vodě.

Po úspěšném překonání lávky a označení uvolněného prkna, jsme se po krátkém úseku lesa ocitli opět v táboře. Na druhé straně lesa mě Wilton dovedl k laguně, kde se prý občas můžem setkat s lvíčkem černým (Leontopithecus chrysopygus), ale to štěstí jsme bohužel neměli.
Když jsme se vrátili zpět na louku a blížili se k chatkám, nedaleko od nás přelítali z jednoho stromu na druhý dva tukani. Podlomily se mi kolena a chvíli pak zírala na už dávno prázdné místo na obloze. Tohle místo neustále přeměňuje všechny fotky z knih a časopisů ve skutečnost a nedokázala jsem se toho pocitu nabažit.
Usedli jsme k dřevěnému stolku, Wilton mi nahrál do mobilu nějaká data, tak se aspoň někomu mohly konečně odeslat moje den staré zprávy. Když Wilton odjel, zůstala jsem v táboře sama samotinká. Vrátila jsem se k laguně, prošla si místní malé muzeum, uvařila oběd a šla si do arboreta napsat jména stromů.

Tábor

Najednou začalo být v okolních houštinách a korunách stromů nějak živo. Malpy! Opičky se tu zničehonic zjevily z vedlejšího lesa a přebíhaly po zemi rychlostí blesku mezi stromy, na které nemohly doskočit. Nahoře přeskakovaly z jedné koruny na druhou. Jedna po druhé vždycky přeběhla louku s ustrašeným pískáním a neztichla, dokud se neocitla v bezpečí koruny. Bylo jich spoustu. Musela jsem se smát, jak na mě pršely listy z korun stromů, když nade mnou ty potvůrky běhaly. Asi jsem se jim nelíbila tak jako ony mě, protože se brzo rozhodly vrátit do lesa na protější straně louky a jejich show se opakovala. Stoupla jsem si opodál s foťákem a čekala na jejich  srandovní přeběhy.

Jezdila jsem objektivem od země po koruny stromů, když tu jsem si na vysokém stromě trčícím z porostu všimla siluety sedícího tukana. Na toho jsem od příjezdu do Brazílie čekala! Seděl tam, ani nedutal. Občas srandovně poskočil z jednoho místa na druhé. Házela jsem pohledem i foťákem z tukana na opice a nevěděla, čím se kochat dřív. Zanedlouho vedle svého společníka přistál druhý tukan. A nad ně oba se posadil sup. Chvíli jsem tam ještě smrděla a pak už je všechny nechala být.

Tukan obrovský
(Ramphastos toco)

Sluníčko pomalu klesalo, posedávala jsem na dřevěné lavičce s velmi spokojeným a přiblblým úsměvem, když tu se nade mnou ozvalo svištění křídel a na nedalekém stromě přistál překrásný tukan. "No ahoj!" zašeptala jsem šťastně a "nenápadně" se přibližovala ke stromu. Během pár vteřin se objevil i tukanův parťák, tak jsme se tam chvilku honili mezi stromy. Nejednou jsem za foťákem vyprskla smíchy, když tukan se svým zavalitým tělíčkem poskakoval na větvi nebo když si mě chtěl taky líp prohlídnout a zkroutil hlavu do takové pozice, že jsem myslela, že udělá kotrmelec a sletí dolů. Když spolu oba tukani odletěli zpátky do hlubokého lesa, prošla jsem se ještě po táboře, abych ze sebe setřásla to nadšení, kvůli kterému jsem neměla ani pořádný hlad nebo potřebu spát.

Věděli jste, že tukani jsou predátoři? Chodí na vajíčka ostatním druhům papoušků.

Stejně jako já si tukan zvědavostí div neukroutil hlavu :)