Zápisky z Morro do Diábo - 16.9., Výlet na řeku Paranapanema

V září jsem měla příležitost strávit týden v parku Morro do Diabo v jihovýchodní Brazílii, o kterém jsem psala TADY. Dostala jsem se tam díky stáži, kterou jsem plnila na nedaleké univerzitě UNOESTE v Presidente Prudente. Bylo to poprvé, co jsem se ocitla v tropickém deštném pralese a navštívila zvířata, co jsem dosud viděla jen v zoologických zahradách, v jejich přirozeném prostředí. Stopy jaguárů, snídaně s tukany a pohodové dny bez internetu strávené v táboře parku skoro sama mě tak nadchly, že jsem každý den využila spousty volného času k zapisování všech zážitků a postupně je budu přepisovat i sem na blog. 

16.9., Výlet na řeku Paranapanema

Tentokrát jsem vstala v 7. Měla jsem slíbené, že dneska ráno se můžu připojit k místním pracovníkům a zúčastnit se pravidelného monitoringu řeky Paranapanema na člunu. Hned co jsem se vzbudila, měla jsem úsměv na rtech, protože mě po několika týdnech jako zázrakem konečně přestalo bolet v krku (největším nebezpečím v Brazílii pro mě nebyla zika nebo horečka dengue, ale všudypřítomná ledová klimatizace!). Slavnostně jsem odhodila šálu. Nasnídala jsem se pod svým oblíbeným dřevěným přístřeškem. Na nedalekém stromě opět trůnil párek tukanů a dělal mi krátkou chvíli příjemnou společnost, dokud za hlasitého mávání křídly neodletěli do vzdáleného lesa. Mezitím přijel autobus s věrnými zaměstnanci parku a uklizečkou, která se mnou vždycky mluví nemilosrdně rychle, takže jí nic nerozumím. V závěru dnešní další ubíjející konverzace v portugalštině (zvlášť po ránu) mi ale dala dezinfekci a pomohla mi se zbavit klíštěte na noze, takže jsem z toho vyšla překvapivě dobře. 

Smetla jsem snídaňové drobky ze stolu a nesměle jsem se přišourala k pracovníkům postávajícím na druhé straně tábora. Další lekce portugalštiny. Naštěstí mi jde od pusy už čím dál líp, a tak jsme se jako normální lidé, bez mávání rukou a trapných okamžiků, domluvili, že mě za chvilku vyzvednou. 

Honila mě mlsná, tak jsem tu chvilku do sebe tlačila sušenky a kokosový mlíko. Když jsem byla v nejlepším, zaparkoval přede mnou džíp s lodním přívěsem. "Um momento!!" vykřikla jsem s plnou pusou a letěla si do pokoje pro foťák a repelent. K mojí velké radosti mi bylo řečeno, ať si nesedám do auta, ale ať nasednu na loď (tajně jsem si to přála ;)) Trckali jsme se po hliněné cestě k řece a říkala jsem si, že podivnější plavbu lodí jsem snad ještě nezažila. Kolem mě se míhaly stromy a keře, takže to připomínalo, jako bychom už pluli po řece, ale sem tam mě nějaká ta díra v cestě vyvedla z omylu.

Přitrckali jsme se k malé zátoce, hupsla jsem z lodi na pevnou zem a po chvíli už se loď houpala připravená na hladině. Princezna se pohodlně usadila. Motor nastartoval, pomyslela jsem si, že jsem v lodi sama s dvěma úplně cizíma chlapama, uvědomila jsem si, že je pozdě se nad tím zamýšlet, proletěli nad námi dva tukani, voda se zčeřila a vyrazili jsme ven ze zátoky. Nabírali jsme rychlost, můj výraz se ještě víc rozzářil při pohledu na les a vysoké, vzrostlé, krásné palmy. Chlapi na sebe pořád něco pokřikovali, až motor zhlasl. Nechtělo se mi do vody, tak jsem dál trůnila a sebevíc jsem se snažila porozumět, o čem se ti dva baví. Motor pořád nic, já si nebyla jistá, jestli v těchto vodách žijí kajmani a ta portugalština už mě začínala pěkně srát. "Vše ok?" vypípla jsem jednoduchou frázi a chlapi se na mě nechápavě podívali a pravili, že prej ano. No tak jsem se možná blbě zeptala. Jen mi kvůli jazykové bariéře unikla nějaká nad slunce jasnější pointa, jako se stává úplně normálně, když rozumím jen 10% z toho, co se kolem povídá. Jsem zvyklá tu být za ještě většího debila, než doma. Je to fajn trénink, jak se vykašlat na to, co si ostatní myslí a prostě se zeptat, když něco nevím.

O pár dlouhých vteřin později se z houštin vyřítilo hejno ptáků, jak se motor rozřinčel a k mojí velké úlevě jsme svištěli dál. 

Byla to nádhera. Připadala jsem si jako v dokumentárním filmu. Mohla jsem oči nechat na břehu řeky a krásném, překrásném pralese. U jednoho z ostrůvků jsme zpomalili. "Kapibaras" usmál se na mě vesele Luis a ukázal do houštiny u břehu. S tmavým promáčeným kožichem kapybary společně bucaly a odpočívali schované ve vysoké trávě. Vypli jsme motor a co nejvíce se přiblížili. Kapybara je běžné zvíře, pobíhá po školním pozemku, divoké kapybary se taky povalují na březích řek v některých městech...ale mohla jsem na nich oči nechat. Sem patří, tady nerušeně žijí svůj život tak, jak mají. Zastyděla jsem se, že my jsme je dnes vyrušili z jejich lenivého povalování. Za chvíli se začala jedna po druhé zvedat a mizet v porostu. 

K mému překvapení jsme jízdou na řece strávili celkem dlouho, a tak jsem měla dost času na focení i kochání se. Při pohledu na pobřežní houštiny, jsem si pořád představovala, jak se z nich vynoří krásný strakatý jaguár, aby se napil nebo zchladil ve vodě. To se mi bohužel nepoštěstilo, ale chlapi mi udělali radost, když potvrdili, že občas zde takhle jaguáry z lodě vídají. Při tě představě bych málem spadla do vody, ale v dálce jsme spatřili rybáře v místech, kde se rybařit nesmí. Pytláci! Akce! Na chvíli nám zmizeli z dohledu. Luis vypnul motor, postavil se na příď a tajemně se rozhlížel po okolí. Málem jsem pukla napětím. Teď to určitě bude strašně hustý. Očekávala jsem velkou dramatickou akci. Po chvíli jsme se blížili k trojici Japonců ve slaměných kloboučcích. Tiše a beze slova jsme se zastavili před jejich překvapenými a nechápavými výrazy. Místo přestřelky jsme si popřáli hezký den. Tím mě všechen můj adrenalin opustil stejně rychle, jako mě před pár minutami zalil. No jo, nejsem nikde v Africe a tihle ti tři staří dědouškové jsou tu zřejmě omylem. Luis jim suše oznámil, že tam rybařit nesmí, poprosil je o dokumenty, ukázal jim, kterým směrem se mají vydat, kde si zarybařit můžou, a zanedlouho jsme už zase pokračovali v naší jízdě. 

Po vytažení pet lahve z vody bylo všem dobrým skutkům a dobrodružství pro dnešek konec, ale ještě mě čekala dlouhá projížďka zpátky do zátoky. Kochala jsem se pralesem, užívala si ten parádní zážitek, kterému se mi dostalo jako nějakému vzácnému hostu z druhého konce světa. Milí Brazilci hrdě a rádi ukáží krásy a zajímavosti svojí země a já jsem takový vděčný divák a host, že po mě pak většinou ani nechcou zaplatit. Zdá se, že moje nadšení a úsměv jim úplně stačil! No, jako student s limitovaným rozpočtem jsem to nakonec ráda uvítala a pozvala je do Česka na Vltavu :-D

Od zátoky mě kamarád Luise vyprovodil lesem zpátky do tábora, vykládal, kam až v období dešťů sahá voda a ukázal prstem na větev stromu, na které včera spatřil lvíčka. Zaradovala jsem se nad prázdným místem, jakoby tam lvíček ještě pořád seděl. Holt, když už nebylo štěstí spatřit zvíře osobně, ten pocit, že jsem návštěvníkem jeho prostředí a ukáže se jen, když chce, má své kouzlo.