Deník z Francie: I. Za dvě stovky do Paříže

Naši cestu jsme zahájili v půlce září spolujízdou s Míčkem, Mackem a Pedíkem mířícíma na svatbu do Brna. Z okna mého pokoje se na sebe lepily dva úzkostí pokroucené obličeje, brácha mi vrazil do ruky obří nutelu a babička mi předala na rozloučenou cennou radu do života – ať si vezmu mikinu, protože večer se může ochladit. Hodila jsem Bhangřičku na zem, poslala poslední vzdušné polibky hafíkům a měla co dělat, abych se při prvním odrazu na longboardu nepřevrátila pod tíhou krosny rovnou do jednoho z mnoha stánků s cukrovím, které už byly u silnice připravené na Zlatou sobotu. Pan manekýn si odmítal vzít helmu, a když jsme ho k tomu s paní mámou společnými silami přece jenom donutili, vydával ty svoje orlí výkřiky, zatímco helmu cpal co nejhlouběji do batohu. Mimochodem, do svýho super vymakanýho novýho batohu, který chci teď taky!

V Praze na Florenci jsme omluvným pohledem přejeli staré známé žluté autobusy a nasedli jsme do jejich nové konkurence - zeleného Flixbusu. To jsme teda byli zvědaví, jestli skutečně dojedeme za dvě stovky až do Paříže. Tom beze slova předal batohy i prkna řidičům a já se třásla, jestli po nás budou chtít příplatek nebo ne. A vono nic! Tak to vyšlo, rychle jsme proto zaletěli do autobusu, než si to rozmyslí a pustili se do řízků bez chleba. Chvíli jsme hráli karty a do oken od začátku cesty až do konce bušily dešťové kapky. Ve Flixbusu nejsou televizky, ale aspoň zásuvky a WiFina, tak jsem se bavila i učením frániny na duolingou a snahou pochopit pointu strašně nechutnýho filmu „Mládeži nepřístupno“. Flixbus valil bez přestávek. Později večer jsme se probudili v Norimbergu, kde jsme nabírali nové cestující, ale pořád žádná pořádná pauza a lá benzínka. Venca v Norimbergu rychle vykouřil cigárko a já si u nějakého stromu umývala ruce z pet flašky, abych si na noc mohla vytáhnout čočky. Flixbus se s tím moc nesral, celou cestu si všichni cestující vystačili se záchodkem v autobusu a kdo neměl jídlo sebou, tak prostě hladověl až do Paříže. Když jsme se probouzeli podruhé, mžourali jsme v 6 ráno nevěřícně na to, jak přijíždíme do Paříže. Tak to byl fofr. Vypotáceli jsme se z autobusu na nádraží, co připomínalo kryté parkoviště u výstaviště v Brně, a snažili se najít úschovnu zavazadel. Byl před námi celý den v Paříži. Za rozbřesku jsme v parku de Bercy nakrmili chlebem a banánama sebe i pár kolemjdoucích a krátce po tom, co se rozednilo už jsme měli schovaná zavazadla v úschovně na nedalekém vlakáči. Bez obří zátěže jsme v-oubloučkovali do centra Paříže. 

A krásně se nám jezdilo celý den. Jen těžko jsme narazili na místo, kudy by nevedla cyklostezka! Začalo to projížďkou kolem řeky. Míjeli jsme ranní ptáčata na výběhu, otvírající kavárničky a zanedlouho se zpoza budov vynořila špička Eiffelovy věže.

U Louvru se Tom snažil o setkání s Monou Lisou, ale cena vstupu dala jasně najevo, že to je jen pro vyvolené, a tak jsme jeli zase dál podél řeky. Cestou jsme narazili na jakýsi nekonečný průvod běžců, které doprovázely živé kapely. Řádili, fandili si, muzikanti řezali do bubnů a Tom dumal nad existencí dirigentů. 

Vymotali jsme se z davu a kroužili k Effelovi. Ten byl obklopený všelijakými překážkami – novou protiteroristickou skleněnou zdí, prodavači klíčenek, řadami turistů, drahým vstupem – ale i přesto jsem se na ni nemohla vynadívat a má kouzlo. Vždycky, když se nám naskytl cestou městem nějaký pěkný výhled, zastavili jsme se, abychom se mohli v klidu pokochat.

Po čínském obědě, kdesi v horních uličkách, píchl Tom do mapy a prohlásil, že chce navštívit „tady ten monument“. Následujících pár hodin jsme tedy strávili jeho hledáním a pěkným obloučkováním Paříží. U monumentu, jehož jméno si nepamatuju, byl pěkný výhled na město. Z jeho vrcholku asi taky, ale nám to vážně stačilo dole. Prostě Paříž byla na náš rozpočet trochu drahá, tak jsme si nechali zajít chuť a místo vystávání řad k památkám jsme si v klidu obloučkovali a koukali, kde co je. Na řadě bylo moje přání, tak jsem plácla, že chci vidět katedrálu Notre Dame.Cyklostezka nás dovedla až k ní. 

Paříž je krásná a Francouzi moc milí. Ať už jsme vypadali zmateně nebo jen postávali a snažili se plácnout, kam jet dál, přihnali se na pomoc. Po celý den nás obklopovaly krásné domečky s balkonky, parky, aleje platanů, staré památky a na každém přechodu i mimo něj, nám zastavilo auto, a to i když jsme ani přejít nechystali, což Venouše dokázalo až nasrat. No jo, člověk se prostě nezavděčí. V parku jsme se plácli přes kapsu a dopřáli si kafe a džus. Ze sladkého spánku na lavičce mě moje drahá a podezřele aktivní polovička rychle probudila, abychom neplýtvali vzácným časem v Paříži a dál ji prozkoumávali.

Cestou zpátky k vlakáči se s náma Paříž rozloučila parádním vystoupením bruslařů uprostřed silnice. Krátce jsme se ještě projeli kolem řeky, vyzvedli batohy a zanedlouho už jsme seděli v Bercy s pivkem a bagetou od prodavače, co nás obratně ošulil. Čekali jsme na autobus do Bordeaux. Pokukovali jsme po kolemjdoucích ozbrojencích a přiznali si, jak jsme během celého dne někde hluboko v hlavě přemítali, jestli zrovna dneska někde něco nebouchne. Až jsem se styděla, protože Pařížani si jak vidno umí užívat a ničeho se nebojí.