Deník z Francie: II. Putování pokračuje - Bordeaux►Dax►Hossegor
Do deštivého Bordeaux jsme dorazili ve 4 ráno. Autobusové nádraží nebylo
nic jiného, než chodník, pár popelnic, ve kterých se chvilku prohraboval nějaký
pán, a kolem černočerná tma. Mobil, vždy připravený pomoct, nás zavedl o pár
ulic dál, kde bylo pěkné vlakové nádraží, s lavičkami, zásuvkama, pár
pobudama, ale i dalšími nočními cestovateli. Tady jsme rozespalí plánovali, co
dál. Další mezi-zastávkou měl být Dax. Tom se zoufale snažil najít způsob, jak
mě přesvědčit, abychom jeli rychlostním vlakem Téžévé, což bylo k mýmu
překvapení, jeho velký sen. O ničem jiném jsem pár následujících hodin a možná
i dní neslyšela. Nakonec ale vyhrál bus, protože byl levnější a
jel už za hodinu. A tak jsme už v 7 ráno seděli v autobusu do Daxu a
dospávali. Déšť pořád neustával a v mlžném oparu v zamračené krajině
za oknem jsem se spokojeným úsměvem mžourala na objevující se přímořské
borovice.
Dax byl celkem pěkný. V místní kavárně na autobusáku jsem se poprvé
pokusila říct něco víc, než jen „Bonne journée“, když jsem sympatickýho číšníka
poprosila, aby nám natočil pitnou vodu. „Il me faut de lau!“ soukala jsem ze
sebe, zatímco mi trpělivě pomáhal s výslovností a točil vodu do naší obří
cestovní láhve. Na moje „mercí very much!“ zažbreptl něco tak komplikovaného a
nesrozumitelného, že jsem to radši úplně nechala být, s rozpačitým úsměvem
jsem vydala jakýsi hrdelní zvuk, popadla vodu a pelášila pryč, abych pak hrdě
usedla se svým úlovkem před Toma zpátky do boxu. Po chvíli odpočinku jsme na
sebe nasoukali batohy, popadli prkna a jali se na chvilku objevovat krásy Daxu,
protože venku se počasí na chvíli slitovalo a přestalo pršet. Dax se čím dál
víc vybarvoval. Pod velkým mostem vedoucím do centra tekla řeka obklopená
hustou zelení, která mi při troše fantazie zlehka připomínala nějaké pralesní
mokřady. Podél řeky se táhla, jak jinak, cyklostezka neznámo kam a na jejím
začátku se rozprostíral mini palmový parčík, který nám posloužil jako dnešní
koupelna. S kartáčkem vraženým v puse jsem pohoršovala kolemjedoucí auta
a řidiči stojící na červenou si mě taky se zájmem prohlíželi. Když jsem
k jejich zděšení vyflusla na trávník poslední zbytky pasty, stačilo už jen
rozčísnout háro. Naše ranní projížďka pokračovala přes pěkné centrum, úzké
uličky, ke kostelu a pak zpátky po cyklostezce na autobusák, odkud nám o půl
jedné jel autobus do Hossegoru, konečně naší cílové stanice, aspoň na pár dní.
Autobus svištěl okreskami, přes malá městečka, pěknou krajinou a za hoďku a
půl jsme vystoupili v prosluněném Hossegoru přímo u turistického centra.
Cestou jsme míjeli městečko Seignosse, kde se koná každoroční mistrovství České
republiky v surfingu. Začínali jsme mít velikánskej hlad, ale ještě jsme
museli najít nějaký kemp. Pomocí letáčků a mapek jsme se nakonec rozhodli
sjet z Hossegoru do Capbretonu a ubytovat se v jednom z kempů na
jihu. Nemohla jsem snad už být víc nadšená z těch všudypřítomných
pohodových cyklostezek. V Hossegoru i okolí se po nich dá dostat všude.
Zdálo se, že jsme tedy neměli štěstí jen v Paříži a výlet na longboardech
byl mnohem lepší, než jsme si ho mohli představit!
Projeli jsme centrem Hossegoru naflákaném komerčníma surfařskýma
obchůdkama, restauracemi a kůl postavama v kšiltovkách a hranatých
brýlích. Pokračovali jsme podél řeky, přístavu, až jsme se nakonec ocitli u
plotu kempu, v borovicovém lesíku, který vypadal moc hezky. Během snažení
dostat se dovnitř jsme to málem vzdali a uvařili si těsně před usídlením, ale pak
jsme se ještě hecli a po pár dalších pokusech se nám konečně podařilo najít tu
správnou cestu a dostali se dovnitř. Ubytovali jsme se v kempu La Cidelle
na dvě noci. Hurá! Postavit stan, uvařit a honem na pláž!
Bez batohů se nám
jelo jedna radost. Den se chýlil ke konci. Jezdili jsme kolem pláží
v Capbretonu. Oceán vypadal divoce a neuspořádaně a začali jsme zjišťovat,
že podmínky na surf, pro začátečníky obzvlášť, nejsou a nebudou nic moc. O
počasí samotném ani nemluvě. No, nevadí. Vždycky můžem aspoň pozorovat zkušené
borce, co se pouští do vln všeho druhu, vysedávat na kamenné zídce u pláže,
nasávat chladný slaný mořský vzduch a atmosféru. Nad hlavama nám kroužili a
řvali racci, bez těch by to nešlo. Trochu jsme si začínala dělat starosti
s tím naším surfováním při pohledu na rozházený oceán, ale hodila jsem to
za hlavu. Konečně jsem zase na pobřeží Atlantiku. A tentokrát i s tím mým
milým mužem, co, jak se zdálo, rychle upadal do podobnýho opojení oceánem,
který jsem už tak dlouho chtěla s někým sdílet.
Na usínání s nedalekým hučením oceánu se dobře zvyká. Ten nedočkavý
pocit, kdy zase uvidíme to uklidňující mořské nekonečno, je pokaždé stejně
vzrušující. Může vůbec člověka opustit ta touha pozorovat oceán a užívat si
pocit naprosté nepodstatnosti svojí existence?
Komentáře
Okomentovat